Velikonocni Smoky Mountains Moto-vylet


Zdravim vsechny skalni priznivce mojich povidacich uletu,
prave jsem se pustil do psani dalsiho vypraveni, letos vlastne prvniho (resp. z prvni akce letosniho roku). Letosni Velikonoce jsme se vydali spolecne s mojim kamaradem Michalem (Slovensko) a Matthew-em (Anglie) na jih, kde melo byt teoreticky trochu tepleji nez tady v Detroitu a hlavne, kde neni najezd na dalnici nejvyssi misto siroko daleko - cilem nasi cesty byly Smoky Mountains na pohranici Tennessee a Severni Karoliny. Proc prave tam? Protoze kdyz jsem tam byl pred 3 lety poprve, tak jsem nemohl odolat tem neskutecne kroutivym silnicim a nadhernemu prirodnimu okoli. V te dobe jsem jeste neplanoval nic konkretniho, ale uz me neco takoveho napadlo. No takze plan teto cesty se zacal vlastne rodit nekdy pred rokem-rokem a pul (pulka roku 1998), kdy me jezdeni na motorce v okoli Detroitu uz ani zdaleka neuspokojovalo.
Plan cesty byl celkem jednoduchy, dostat se tam s nasima motorkama co nejrychleji, najezdit co nejvic kilometru/mil v co nejvic zatackovitem a kopcovitem terenu a potom se zase nejak dostat zpatky. Hacek byl ovsem v tom, jak tam dostat ty nase dve hracky z nejoblibenejsich - Michalova cerna Yamaha Maxim 550 (moje prvni motorka) a moje zelena Kawasaki ZX-6 Ninja. Michal ma sice auto s kouli na prives, ale sehnat prives, ktery by byl schopny tyto dne krasky unest (radove 500 kg) a spolehlive dopravit (a pritom neposkodit) je docela umeni. Nakonec vsechno dobre dopadlo diky jednomu kolegovi z prace, ktery je taky motocyklovy fanda a ktery se nabidl, ze by nam mohl zapujcit jeho vlastni prives, ktery je specialne upraveny na prevoz 2-3 motocyklu (dle velikosti). Takze jsme to vsechno dali dohromady, tyden pred odjezdem dokonce i trenovali montaz a upevneni motorek na prives (foto - dole) a zacali se tesit na den D, ktery byl stanoven na ctvrtek 20.4.2000. Meli jsme tu totiz uz zminovane Velikonocni volno i v patek i v pondeli a tak dlouhy vikend prisel vhod. Co cert ale nechtel, prave ten ctvrtek si sv.Petr vsechno rozmyslel a rozhodl se ze se nas pokusi zastavit privalem vody z nebe. Musim uznat, ze takovy dest uz jsem opravdu dlouho nevidel. A tak jsme teda povolili a vydali se na cestu az v patek rano. To ale zase vyhovovalo Matthew-ovi, ktery se ve ctvrtek stehoval, takze by to nestihal. Ale patecni termin mu vyhovoval a tak slovo dalo slovo a v patek brzo rano jsme meli vyrazit. Musim uprimne priznat, ze jsem netusil, jak daleko se v teto sestave dostaneme a kdy nastanou prvni komlikace (technickeho razu - auto, prives, motorky). Nastesti se nam vsechno vyhybalo, takze jsme dorazili zpet do Michiganu naprosto v pohode a bez problemu. Ale to uz jsme moc daleko, pojdme zpet do patecniho destiveho rana. Z nebe stale jeste neco padalo ( a v prubehu dne to i pridavalo a ubiralo na intenzite), ale ani zdaleka to nebylo tak hrozne jako ve ctvrtek vecer. Po upevneni a spoutani lanama obou tezsich motocyklu jsme mezi ne umistili i Matthew-ovo lehoucke horske kolo a konecne kolem 11 hodiny ranni jsme se pomalu odlepili od naseho bydliste a plnou parou vyrazili. Bruno (tak jsme posleze prejmenovali Michalovu Mazdu 626) si spokojene broukal a nejevil zadne znamky rebelstvi a podobne(foto - nahore). Vyslouzil si od nas vsech vyraz hlubokeho uznani.
Patecni den jsme tedy stravili postupne se stridajici za volantem, aby jsme se kolem 11 hodiny vecer konecne zjevili pred nasim dopredu zarezervovanym motelovym pokojem. Byl to moc prijemny pocit i presto, ze celou cestu prselo jako z konve a vyhlidky na sobotni rano byly taky lehce navlhle. Ale co, prece nejsme z cukru a tak jsme vybalili jen to nejnutnejsi a sli rychle do hajan.
Sobotni rano bylo opet tezke, spanek se protahl az do nejakych 10 hodin, kdy jsme se teda vzajemne presvedcili, ze jsme neprijeli tak daleko vylehavat v posteli, ale neco delat. Tak jsme dali motorky dolu z privesu, Matthew si pripravil kolo na jeho samostatny vylet na bicyklovani a zacali se domlouvat, kam vlastne pojedeme. Pocasi totiz bylo dost chladne, tipoval bych ze neco kolem 10 stupnu nad nulou. Ale silnice byly suche a to bylo nejdulezitejsi. Kazdy se oblekl jak nejvic to slo, Michal i ja jsme vypadali jako ve skafandru. Ja mel nastesti svoji novou kozenou soupravu i s rukavicemi, takze to nebylo az tak hrozne (i kdyz taky jsem se pod tim nepotil), Michal mel na nohach asi 6 ruznych vrstev a na tele snad jeste vic. Tvaril se ale spokojene a to bylo dulezite.
Po nejakych kratsich instrukcich jsme se tedy vydali na cestu. Prvni zastavkou byl tzv. Loop, ktery uz se nalezal primo k Narodnim parku Smoky Mountains. Tam jsme si to teda objeli a zkoukli, co vsechno se tam kdysi delalo. Ale jak jsem rekl, nasim hlavnim cilem bylo hlavne jezdit co nejvic v sedle motocyklu a tak jsme se moc nezdrzovali (jenom pro nezbytne fotodokumentarni ucely - vpravo nahore+dole).
Dalsim fotobodem byl vrchol stoupani na silnici a hranice mezi Tennessee a North Carolina-ou, kde uz teda byla pekna zima. Na stromech byla i jinovatka a nekde snad i ledova vrstva - (vrchni foto). Ale to stale jeste nebyl uplny konec - silnice jeste stoupala asi 7 mil k rozhledne, ktere nam taky nedaly a museli jsme to jet zkontrolovat. Bohuzel viditelnost byla dost chaba a tak jsem musel dokonce jet s otevrenym stitem, protoze mlha a namraza byla fakt silna .... ( foto vlevo). No a to byl asi nejhorsi (nejstudenejsi) moment, potom cestou zpet (a dolu z kopce) uz to bylo jenom lepsi. Nekdy dokonce i pohadkove zajimave a pekne - (vlevo nahore). Cestou zpet do motelu jsme se jeste stavili u naseho kamarada, ktery tam byl taktez na dovolene a tak jsme dali chvilku rec, pritom se trosku rozpustili a zahrali a konecne kolem 10 vecer dorazili zpet do motelu. Matthew na nas uz netrpelive cekal, jelikoz uz mel hlad jako vlk - cely den totiz stravil nekde hopsanim po horach na jeho kole. Bohuzel si ho vsak koncem dne poskodil a tak nedelni den byl ve znameni cestovani se spolujezdcem, coz jsem jeste nikdy nedelal. A musim rict, ze Matthew byl velmi odvazny a hlavne velmi dobry spolujezdec,(nahore). jelikoz jsem se kolikrat musel presvedcovat, ze jsem ho jeste nekde neztratil (az tak dobre vyvazoval)
Ale to uz jsme se presunuli do nedelniho rana, kdy se na obloze objevilo i slunicko a tak jsme meli vsichni hnedle o 100% lepsi naladu. Opet jsme vyrazili az trosku pozdeji, prece jenom spat je treba i na vylete. Po vytecne snidani ve Waffle House (ktere u nas v Michiganu nejsou) jsme vyrazili podobnym smerem, jako den predtim, ovsem s tim rozdilem, ze jsme se chteli jet podivat i dal, nez jenom na ten vrcholek. Ale protoze nedelni pocasi bylo opravdu prekrasne, nedalo nam to a na ten vrchol jsme vyrazili jeste jednou. Ona je tam totiz i rozhledna, odkud se da videt daleko do kraje. Nedelni den byl ale neporovnatelne lepsi nez sobotni - (vpravo). Jen pro porovnani, ten strom uprostred obou snimku je ten stejny strom, foceny v sobotu odspod a v nedeli z vrchu .... Vsechen led a namraza uz davno roztala a tak i vetve mohly opet smerovat vzhuru.
No dosli jsme se kouknout i na tu rozhlednu - (dole). A potom uz rychle zase do sedel, protoze na nas cekal ten nejkrasnejsi usek z celeho vyletu, nekolik desitek kilometru (mil) v horskem a tim padem i klickovatem terenu, kde bylo velmi malo aut na silnici a kde nas teda nic nerusilo. Okolo silnice temer stale jenom stromy a lesy, obcas reka a prehrada. Pocasi bylo stale prekrasne a tak nam to krasne utikalo. Nakonec jsme dorazili na misto, ktere se jmenuje Deals Gap - (spodni dva obrazky). Toto je mezi motocyklisty tady v USA asi celkem znamy pojem, jelikoz jsem o tom slysel uz davno pred tim, nez jsem sem vubec vyrazil. Pred 3 lety jsem si to projel autem a ted tedy opet , ale na motorce. Tenkrat i ted, pokazde jsem se nedostal pri razeni rychlostnich stupnu jinam nez na 2. a 3. Je to zajimave, ale tento asi 15 km (9 mil) dlouhy usek nema snad zadnou rovinku (mistni domorodci rikaji, ze je tam asi neco kolem 200 zatacek). Poprve jsme jeli trosku pomaleji, jelikoz jsme to opravdu neznali. Pomaleji, ale i presto jsem si skrtnul stojanem o zem v jedne z ostrejsich zatacek. Kdyz jsme dorazili na konec, vylozil jsem Matthew-a a jel jsem i s Michalem zpet si to projet jeste jednou tam i zpatky. Opravdu neuveritelne a neskutecne vzrusujici. Kdyby uz nebylo tolik hodin (kolem 6 vecer), asi bych jel jeste jednou. Musim zkonstatovat, ze tech asi 900 km cesty na jih a 900 km zpet mi kvuli tem 3x 15 km opravdu stalo za to. Az budu mit jeste nejakou prilezitost, tak se tam urcite jeste vratim, protoze mistni dravci mi poradili jeste nekolik tipu, kde je to opravdu pekne a stoji to zato ....
No takze po tomto vzruseni nas jeste cekalo dlouhych asi 160 km na ceste zpet do motelu, kam jsme dorazili unaveny a zmrzli asi kolem 11 hodiny vecer. Takze uz jenom rychle se najist (hlad jsme teda opravdu taky meli), prevlect a rychle nalozit motorky a kolo zase na vozik, protoze v pondeli rano jsme chteli vyrazit co nejdriv, aby jsme se do Michiganu dostali jeste nejak ve slusny cas. Matthew si taky trosku "stezoval", ze uz nekde u Knoxville (asi 100 km pred cilem) mu upadl zadek (jak ho bolel), takze nevim vlastne ani na cem celou dobu potom sedel ... :-)))
Pondelni cesta domu uz probehla bez vetsich problemu. Podarilo se nam, i pres silnou unavu a stridani za volantem a pri spanku , dorazit domu uz kolem 6 vecer, coz nam davalo dost casu na vylodeni a opetovne uvedeni do stavu lidskeho. A taky psychicky dost casu na pripravu na druhy den, kdy jsme opet museli jit do prace ... :-(((
Takze to bylo asi tak nejak strucne popis udalosti, ktere se udali behem tech 4 dnu (mezi 21.4.- 24.4.2000) za volantem a riditky. Popis pocitu za riditky je podstatne slozitejsi a to asi necham na kazdem citateli, aby si to nekdy vyzkousel (samozrejme kdo ma zajem) - slova totiz asi nestaci .... Celkove jsme ujeli asi 1800 km autem a asi 700 km na motorkach, coz je opravdu dost. Za celou dobu, co tuto zelenou krasavici vlastnim (leto 1999) jsem s ni najel neco pres 2500 mil a jenom pres tyto dva dny necelych 450 mil ....
V pulce cervna se chystame na dalsi moto-akci, Zavodni skolu. Zavodit tam asi nebudeme (doufam), ale kazdopadne se budeme ucit spravne a bezpecne jezdit na techto strojich, ktere jsou schopne jet rychlosti okolo 250 km/hod (zrychleni z 0-100 km/hod asi pod 4.5 sec.) a tudiz je treba vedet, jak tuto mohutnou silu zvladnout. Ale to uz je zase tema na dalsi vypraveni a dalsi obrazky.
Do te doby se jeste spolu podivame do Japonska, kam odletam na tydenni dovolenou uz tento patek. Ale i toto uz je jenom mala navnada na pristi pokracovani z cest.
Jeste snad mala pripominka - uz jsem slysel nekolikrat, ze bych mohl tyto vypraveni vydat i knizne (coz mi opravdu lichoti), ale o tom zatim neuvazuji uz jenom z toho duvodu, ze by se musel najit nejaky dobrovolnik, ktery by opravil vsechny pravopisne chyby (pripadne i prepsal cely text), ktere i tentokrate jsou ponechany zamerne v puvodnim stavu a tudiz neopraveny .... :-))))
Preju pekny den a brzo zase na ctenou, slysenou a videnou,
Honza

Moja email adresa je: kodnar@login.sk